Vítejte v obci Pavlínov
Malebná obec Pavlínov leží na Českomoravské vrchovině v jižní části okresu Žďár nad Sázavou na rozhraní tří okresů - Žďár, Třebíč a Jihlava v nadmořské výšce 504m nad m., Pavlínov z jihozápadu obklopují hluboké lesy směrem na západ se rozprostírají louky a pole. Raritou jsou na Vysočině v katastru obce čtyři rybníky. U obce se rozprostírá chatová oblast čítající 36 chat.
Historie obce Pavlínov
První písemná zmínka o obci Pavlínov pochází již z r. 1479, ovšem obec pochopitelně existovala již před tímto datem. Domníváme se, že obec neboli osada vznikla již roku 1298, a to po založení proboštství v Měříně, kdy začala být mezi Měřínem a Třebíčí větší fluktuace obyvatelstva, které se pohybovalo právě přes Pavlínov. Král Ferdinand dal r. 1556 v držení a dědičné užívání Vratislavovi z Perštejna některé statky – mezi nimi byl i Pavlínov. Od r. 1559 byl Pavlínov v majetku Stráneckých a od téhož roku se počíná historie Pavlínova oddělovat od historie Měřína. Poslední potomek Stráneckých - Aleš Stránecký – byl účastník stavovského odboje, proto mu byl po bitvě na Bílé hoře (1620) všechen majetek zkonfiskován a prodán. Zhořské panství (tedy i Pavlínov) odprodal císař Ferdinand II. svým příznivcům, většinou cizí šlechtě a římskokatolické církvi. R. 1653 je podle svolení císaře Ferdinanda III. Pavlínov majetkem řádu karmelitánů bosáků, konventu sv. Anny v Manesdorfě. V celém 17. a 18. století se majitelé a vlastníci obce Pavlínova velice často měnili. V r. 1729 došlo k tzv. pozvolnému osamostatňování obcí a osad, které do té doby patřily pod zhořské panství – to se týkalo i Pavlínova.
Podle historických zápisů je známo, že Pavlínov měl zákupní rychtu. V r. 1787 byl pavlínovským rychtářem Jozef Nowaczek. Rychta přetrvala až do konce 50. let 19. století, kdy se prosadil systém volených starostů. Rychtář měl výsadní postavení v obci - vybíral panské platy a desátky, erární a pozemkové daně, rozhodoval spory poddaných o meze, ublížení na zdraví či menší trestné činy. Měl tu výsadu, že mohl i trestat. Od selského lidu se mu dostávalo patřičné úcty a bylo zakázáno se mu protivit.
V 60. letech 19. století byl Pavlínov jen velmi málo národnostně uvědomělý. Kroniky se psaly německy, úřadovalo se také spíše německy. Jako to bylo tehdy obvyklé, i z Pavlínova a okolních vesnic odcházeli mladí lidé za řemeslem nebo do služby. Mladí se často ve světě naučili sice jen špatně německy, ale stačilo to k tomu, aby začali svým mateřským jazykem opovrhovat. Díkybohu nebyla v Pavlínově tato situace tak častá jako ve městech.
Pavlínov měl v 19. století jednu výsadu. Žilo zde velké množství vesnické chudiny, a proto obec mívala až tři pazderny (chudobince), které byly zcela obsazené. O tomto kraji se říkalo, že se tu mnoho obyvatel živí „dřevěným chlebem", což se nejvíce vztahovalo na chudinu a bezzemky, kteří hledali obživu v pavlínovských a třebíčských lesích.
Taktéž I. světová válka se nemálo dotkla života občanů v Pavlínově. František Josef I. vydal vyhlášku o všeobecné mobilizaci, podle které se museli řídit i vybraní obyvatelé Pavlínova. Ti museli neprodleně do 24 hodin nastoupit na určená shromaždiště. 73 pavlínovských mužů se shromáždilo na návsi, kde se odehrávaly dramatické scény při loučení s jejich rodinami. Všichni občané Pavlínova byli proti válce a přáli si vítězství Ruska, k němuž jako k osvoboditeli vzhlíželi. Od prvních dnů války se začalo tvořit z podnětů nejvýznamnějších mužů zahraničního odboje na území dohodových států Francie, Ruska a Itálie z českých bojovníků zahraniční vojsko, tzv. legie. V Pavlínově byli čtyři legionáři: Josef Dohnal, Josef Morava, Alois Sedláček a František Kadlec.
Nejmocnějším a nejobávanějším člověkem za války byl měřínský vrchní strážmistr Martin Gajdosch. Byl krutý, bezcitný a ubližoval chudým. Hned druhý den po pádu monarchie a vzniku republiky se hněv chudých obrátil proti němu a pavlínovský obecní sluha spolu s několika vojenskými dezertéry jej vystrašili tak, že odjel. Za I. světové války poskytovali pavlínovští občané vojákům přístřeší i stravu. Většina mužů od 17 do 50 let odcházela na frontu, proto v letech 1914-1915 zůstala část pozemků neoseta, neboť hospodyně samy na práci nestačily. V dalších letech byl vydán přísný zákaz, aby cokoli zůstalo ladem. Narukovaní zemědělci dostali dovolené na polní práce. Vesničtí lidé prodávali lidem z měst různé potraviny za poměrně vysoké ceny, protože všude byla obrovská bída a ceny potravin stále stoupaly. Chudí lidé trpěli podvýživou. Zemědělci ani nechtěli svoje produkty prodávat za peníze, jelikož jejich hodnota stále klesala, proto začala probíhat výměna zboží. Od r. 1915 byly vydávány lístky na potraviny. Byly rozdávány podle počtu členů v rodině. Vše se počalo vyrábět doma (mýdlo, pivo) a ve všech vesnicích se začaly objevovat s tím související mravní poklesky. V letech 1915-1916 byla úředně nařízena „vlastenecká sbírka kovů". Lidé proto začali kovové výrobky schovávat. Sbírce padly za oběť také kostelní zvony v Měříně.
28. října 1918 vznikla Československá republika a vojáci se začínali vracet do svých domovů. Do Pavlínova se nevrátilo 19 mužů, kteří ve válce zahynuli. 7. května 1919 byla před školou zasazena „lípa svobody" a 15. srpna 1920 došlo k odhalování pomníku padlým a zemřelým za 1. světové války.
V r. 1934 postihl Pavlínov obrovský požár, který naprosto zničil 21 domů. Pavlínov v té době ještě stále nebyl elektrifikován.
Přišla fašistická okupace, Protektorát Čechy a Morava, II. světová válka a s ní mnoho nebezpečí. Začal se rozmáhat černý obchod, zejména s potravinami. Zboží bylo opět jen na příděl. Začalo se opakovat to, co lidé poznali už za I. světové války – přemrštěné ceny potravin, hlad a bída. Obyvatele začaly „navštěvovat" tzv. hospodářské kontroly a za zjištěné přestupky byly ukládány vysoké pokuty nebo i vězení. Všechny politické strany a spolky (kromě hasičů) byly rozpouštěny, taneční zábavy byly zakázány. Povolena byla jenom ochotnická divadla, jež byla z ideologického hlediska „čistá". V r. 1942 museli všichni muži a ženy narození v letech 1921 a 1924 jít na nucené práce do německých továren, byli „totálně nasazení". Na území protektorátu se uplatňovala protižidovská opatření a od r. 1941 byli Židé povinni nosit viditelné označení - žluté hvězdy. V r. 1942 začalo jejich odvlékání do koncentračních táborů a plynových komor. V té době zemřelo mnoho lidí. Poslední měsíce války přinesly zvýšené hospodářské potíže. Ve škole se od Vánoc r. 1944 nevyučovalo pro nedostatek uhlí. Vyučování bylo obnoveno 9. dubna a 28. dubna bylo opět zastaveno pro nebezpečí náletů. Lidé ukrývali věci ve sklepech a každá rodina kopala v blízkosti vesnice kryty. S blížícím se koncem války se značně zvyšovala také protiněmecká aktivita různých partyzánských skupin na celém území protektorátu. Také v Pavlínově se ukrývali partyzáni, ale nikdo z občanů Pavlínova, až na několik jedinců, o nich nevěděl. Konec války se blížil. Němci začali ničit válečný materiál a dávali se na útěk. Ještě ráno 9. května projelo obcí několik německých aut a motocyklů. Oddíly Rudé armády dorazily do Pavlínova 9. května v 10.00 hod. Občané Pavlínova přečkali tyto dny osvobození bez nehod a újmy na zdraví.
Koncem 50. let 19. st. se prosadil systém, jehož nejnižší samosprávní jednotkou byla obec a nad ní stál (politický) okres v čele s okresním hejtmanem. Již nevyhovující rychtářské právo bylo zrušeno a nahrazeno volbou starostů.
Od 1. dubna 1980 docházelo k integraci místních národních výborů. Zanikl společný MNV Horní Radslavice a Pavlínov a vznikla nová středisková obec se sídlem v Otíně, kam spadal i Pavlínov. Starostové a předsedové MNV v Pavlínově byli: Sedláček Josef, Vidlák Ludvík, Morava Josef, Simonides František, Pačíska Josef, Pelíšek Josef, Fiala Karel, Doležal Jan, Mrázek Miroslav, Morava Miroslav, Večeřa Václav, Herbrich Jan, Pacal Vojtěch, Janeček Jaroslav, Morava Miroslav, Mužátková Zdeňka a Jaša Jiří.
